Období modernity je charakteristické především tendencí distancovat se od minulosti, vyvázat se z historizujících vlivů a odklonit se od jejich zdobnosti. Což je první linií, kde se filozofie dánské moderny protíná s myšlenkami Bauhausu.
Přestože německá umělecká škola Bauhaus fungovala něco kolem čtrnácti let (1919-1933), postarala se o výraznou stopu, nejen na poli architektury a designu, která jen tak nezmizí. Spíš naopak. Její myšlenky se šířily jako lavina, zejména díky umně zpracovanému manifestu zakladatele Waltera Gropia, zájmu studentů napříč evropskými státy a pozdějšímu mezinárodnímu uznání. Bauhaus nastolil nové chápání estetiky, kterou zredukoval na samý základ, demokratizoval a obrátil pozornost na funkčnost předmětů v každodenním životě běžných lidí.
V tom se v mnohém shodoval s dánskou modernou, která přišla o něco později. Obecně lze říci, že stojí na stejných základech, v některých ohledech ale zastává mírně konzervativnější přístup. V dialogu s Bauhausem upřednostnila před oblíbenou leč studeně působící ohýbanou trubkovou ocelí spíše hřejivější dřevěné varianty, jelikož se přes nový přístup nesnažila popírat velmi silné dědictví řemeslného umění.
Teoretici jako Poul Henningsen z toho vinili i mírnou průmyslovou zaostalost za Německem. Některé firmy, jako například Fritz Hansen, sice s trubkovou ocelí pracovaly, poptávka nejbližšího trhu ale poukazovala na zřetelně jiné preference. V Dánsku se tedy drželi raději přírodních materiálů.
Modernisté obecně chápali design a architekturu jako inteligentní řešení každodenních situací a problémů, obraceli hlavní pozornost na funkci. Naopak se odvraceli od předmětů, které by sloužily pouze ve jménu stylu bez jakékoliv užitné hodnoty. Bylo jim jedno, jestli se jejich kusy objeví v muzeu, usilovali především o to, aby se objevovaly v životě široké veřejnosti. Což se přístupu Dánů díky spolupráci s truhláři a důrazu na organické materiály dařilo.
Společným průsečíkem obou směrů je také termín gesamtkunstwerk. Jak tvůrci pod vlajkou Bauhausu, tak velikáni skandinávské moderny se snažili o tvorbu ve jménu racionality a přívětivosti pro uživatele, kde exteriér, interiér i jeho vybavení tvoří jeden celek. Příkladem za všechny může být věhlasný počin Arne Jacobsena – SAS Royal Hotel.
Bauhaus stejně jako moderna pracoval s čistými liniemi bez rušivé přítomnosti nadbytečných prvků. Tvůrci obou směrů věřili, že jedině tak návrhy odolají proměnlivým trendům a stanou se nadčasovými. Tvarosloví předmětů po očištění od ornamentů působí velmi přímočaře a jednoznačně. Jako jeden z příkladů můžeme uvést ikonické termosky EM77 od Stelton. Také kolekce nádobí Cylinda od stejné značky se zapsala do historie. Jako první použila geometrii Bauhausu pro masovou výrobu.
Typický příkladem estetiky výtvarné školy Bauhaus jsou i svítidla z ikonické kolekce Kaiser Idell. Řada různých typů lamp odráží inovativní styl svého tvůrce, Christiana Della. Ten dokonce pracoval jako mistr kovové dílny Bauhausu.
Dnešní optikou vidíme, že dánská moderna v mnohém vychází z Bauhausu, jehož filozofii prolnula s tou svou. Můžeme rovněž pozorovat pár odlišností. Zatímco odkaz Bauhausu je velmi zvučný, jeho tišší dánský následník se ale, zdá se, prosazuje v interiérech hojněji a přirozeněji. Odpovědí je možná větší prostor pro organické tvary a příjemnější materiály, které působí jako pojící prvek mezi člověkem, interiérem a přírodou.
