Než se budeme věnovat barvám nábytku zasloužilého architekta a designéra, podívejme se odkud pramení filosofie jeho tvorby. Vyrostl v obklopení umění, především úzkého kruhu umělců L’École de Nancy, kam kromě Prouvého otce patřil například umělecký sklář Emile Gallé nebo designér nábytku Louis Mojirelle. Představitelé hnutí řadícího se k art noveau si předsevzali učinit umění více dostupným, nikoho tedy nepřekvapí pozdější Prouvého návaznosti na sériovou výrobu a prefabrikovaná řešení.
Prouvé si zvolil řemeslo uměleckého kovářství, zařadil se tím k proudu modernistů využívajících kov jako materiál poskytující nové možnosti. Brzy také mistrně využíval široké spektrum výhod nových materiálů, jako byla ocel, díky čemuž se zanedlouho těšil celosvětovému uznání. Na rozdíl od trubkového kovu charakteristického například pro Bauhaus spoléhal Prouvé díky svým znalostem spíše na ocelové pláty, které různě tvaroval.
Jeho design byl lehce rozeznatelný – oproštěním od zdobností s důrazem na čistý utilitarismus objektu. Kromě návrhů nábytku se později o své uznání postaral jako architekt, který se zasadil o obnovu poválečné Paříže. Své jméno vepsal do historie také coby předsedající komisi při budování tehdy kontroverzního Centre de Gorge Pompidou – překvapivě celého z kovu.
Za esenci Prouvého filosofie můžeme jistě považovat Chair no. 4, kterou nyní známe pod označením Standard Chair. Napříč Prouvého portfoliem jsou patrné tendence ke skulpturalismu a kontrastu materiálů, z čehož jasně hovoří jediné: zkušený konstruktér využíval stejných přístupů při návrhu nábytku i budov. Uchopil základní znalosti a úskalí daného objektu, z jejichž řešení vytvořil přednost celého designu. Jako je tomu u zadních nohou židle Standard, které se rozšiřují v místě největšího tlaku na konstrukci. Opačným směrem zužující se tvar připomínající křídlo letadla nejenže odlišuje vizor židle od jiných, zároveň určuje úhel i umístění opěradla. Také přidává plochu k vyznění pečlivě vybraných barevných odstínů.
Vybarvená je i podzimní sklizeň novinek Vitra, která představuje židle Standard v rozšířené barevné škále. Odstíny ke svým návrhům vybíral Prouvé podle několika kritérií, také podle inspirativních tvůrců. Například odstín Gris Vermeer odkazuje k šedivým tónům typickým pro malíře Johannese Vermeera. Provedení Blé Vert zase imituje stébla mladé pšenice. Barvy se propisují vždy jen kovovými rámy, slouží totiž jako ochrana částí, které by mohly korodovat.
Sedák i opěrka zad zůstávají v dřevěném provedení jako sjednocující prvek napříč kolekcí. Kromě původních a nových provedení je k dostání také Métal Brut, tedy v surovém ocelovém provedení. Přestože designér tíhl spíš k neopracovaným provedením, byl si vědom moci barev propůjčovat objektům jisté až auratické vlastnosti. Nebo jednoduše schopnost ladit třeba s lednicí.
